„Ťuk, ťuk“ ozvalo se na okénko mého pokoje. Nahlédl jsem do něj. Na verandě stojí postava ženy držící talíř s nakrájeným ovocem. „Něco malého k snídani“ zřejmě pronáší svým rodným sinhálským jazykem. Možná řekla něco jiného, ale já s úsměvem odpovídám „istuty“, což znamená děkuji a beru si talíř s ovocem. Krásné ráno.

První dva týdny strávené ve vesnici Gewalseeay se podobná ranní scéna opakovala každý den. Sousedé navštěvovali dům, kde jsme bydleli snad ze zvědavosti, dobroty, možná ze slušnosti anebo kvůli pořekadlu „host do domu, bůh do domu“ - v tomto případě "host do vesnice, bůh do vesnice". Po čase jsme pochopili, že se jedná o vrozenou kombinaci všech uvedených vlastností dohromady.

Dnes jedeme na výlet do Anuradhapury. Heenkenda naladil úsměv, nastartoval motorku a už jedeme směr bývalé královské město a jedno z největších osídlených míst starověku. První zastávkou jsou stupy všech možných velikostí. Jedná se o buddhistické chrámy kopulovitého tvaru s malou, uprostřed umístěnou věží směřující k nebi. Heenkenda nám v průběhu procházky vypráví o vzniku buddhismu, o charakteru a později sklouzáváme k hlubším filozofickým témátům.

Vracíme se akorát na čaj o páté. Pijeme silný černý čaj s mlékem a cukrem, ve kterém máčíme máslové a kokosové sušenky. Přitom debatujeme o historii našich zemí a o hlubokých myšlenkách všech věků. Kolem prozpěvuje spoustu různých tropických ptáků, cikád a cvrčků. A my si užíváme západ slunce za nejhezčí stromy na světě.

S padající tmou je čas na sprchu. My už jsme ovšem zkušenými Srílančany a proto nejdeme do koupelny, nóbrž k malému zahradnímu rezervoáru s čerstvě napuštěnou vodou. V ruce kyblík a v hlavě příjemný pocit. Bude sprcha pod hvězdami. Jen, aby někdo nerozsvítil světlo… Stejně by s určitou pravděpodobností nefungovalo – na Srí Lance nejsou dodávky elektřiny příliš stabilní.

Po úžasné večeři od Damianti – Heenkendovi ženy si povídáme o prožitém dnu. Jdeme dříve spát, zítra nás totiž čeká výlet na kolech…